Jdi na obsah Jdi na menu
 


             John Lydon (* 31.1. 1956)

ObrazekS hrbáčem Johnnym Lydonem se život nikdy moc nemazlil. Nemyslím, že by mu vadilo, jak byl mnoha lidem odporný a že o něho dlouho žádná ženská nezavadila (jistě i odtud pramenila zášť k lásce a sexu, což od něho převzal už dávno před vznikem Sex Pistols Sid Vicious), jenže ho v útlém dětství postihnul infekční zánět mozkových blan a on byl rád, že neskončil na vozíčku. Zbyla mu kulatá záda, slabozrakost a neodmyslitelná rovnátka, která měl na všech fotografiích, jež ho zachytili usmívajícího se. Když se stal v šestasedmdesátém roce podle čtenářů anglického New Musical Express osobností roku, hudební žurnalisté se nahlas ptali svých živitelů (teda kupujících), jestli to myslí vážně, a kdo vlastně ten Rotten je. On se dávno stal ztělesněním punku, modlou nové generační vzpoury, kterou si vyskřehotal za mikrofonem nejzkaženější kapely na světě. Když ho uviděla maminka bubeníka Paula Cooka, dala mu přezdívku Shnilej Johnny. Zůstala mu (nejspíš) nadosmrti.
Nenáviděl školu. Není to překvapivé tvrzení, podstatné je, o jaký názor je opřel: "Chodil jsem na katolickou školu v Caledonian Road, hned naproti bylo vězení. Bylo to strašný. Tím co tam udělají s vaší duší, vás opravdu zlikvidujou. Pokoušejí se vám dostat z hlavy každou myšlenku, která by mohla bejt nějak originální. Oni vás nevychovávají, oni vám vyperou mozek. Nic vás nenaučej. Všechno, co se naučíte, se naučíte sami. Chtějí vám sebrat mozek a udělat z vás to samý, co z ostatních. Jedno velký stádo, který se dá lehce ovládat. Nemají rádi individuality, nemají rádi lidi, kteří vyčnívají z řady. Když máte už na střední škole nějakej názor, zatraceně se vás snažej přesvědčit, že je špatnej. To nejhorší násilí vlastně páchají oni. A ještě jeden způsob, jak vás zničit, uplatňujou. Náboženství, náboženství a zase náboženství. Když mi bylo dvanáct, zašprajcoval jsem se, že na ty jejich blbý ranní pobožnosti nebudu chodit. Chtěli mě za to vyhodit. To není moc demokratický, že jo?"

Johnny Lydon s učiteli vypekl, protože ho několikrát vyhodili, vždycky se vrátil a všechny zkoušky udělal napoprvé. Tvrdil že kvůli tomu člověk nemusí být zvlášť chytrý, ale co si budeme povídat, jako duše všech ústředních nápadů Sex Pistols měl všech pět pohromadě. Koneckonců, Sid Vicious ho dlouho využíval jako svého rádce a opatrovníka, než si uvědomil, že je v kapele, která něco znamená a on je rocková hvězda. Zatímco se Lydon téhle terminologii vyhýbal seč mohl, Vicious s ní žil.

"Sledovali mě, když jsem do Sexu přišel. Mysleli, že jsem nepříčetnej šílenec. Tenkrát jsem totiž nosil celej ten arzenál sechrhajcek. Jsou to tak tři, čtyři roky. Asi po roce mi řekli, že mě chtějí do skupiny," prohlásil v sedmasedmdesátém roce Rotten a potvrdil tak domněnku, že to se založením formace zase takový euforistický fofr nebyl.


Na místě kytaristy se v prvopočátcích vystřídali jakýsi Wally, jenž kapelu založil, dále Mick Jones, který skončil u The Clash, Brian James, který pro změnu zakotvil u The Damned, novinář Nick Kent, který proslul především i u nás vydanou knihou Těžkej nářez, a teprve potom obhospodařoval šest strun Steve Jones. Při pohledu na uměleckou úroveň ostatních byl v kapele superhvězdou a zlí jazykové tvrdí, že nebýt jeho jistých tří, čtyř akordů a jakž takž odsejpajících bicích Paula Cooka, asi by Sex Pistols nikdy nic nezahráli.

Obrazek

Paul Cook byl pracant, v kapele jeden z těch, kteří život nezasvětili pouze boji, ale který si dokázal sem tam i něco přečíst. Vyučený elektrikář prošel před Sex Pistols pěknou řádkou rock'n'rollových bubenických stolic, a tak díky svým zkušenostem platil za toho, který zvuk kapely lepil dohromady po rytmické stránce. Zpočátku to ještě byla legrace, to mu totiž pomáhal Glen Matlock. Jenomže když byl pro rozdílnost názorů z kapely vykopnut a Rotten si vzpomněl na svého školního přítele Viciouse, bylo dílo zkázy dokonáno a vše stálo na Cookovi. V historii bigbítu totiž těžko naleznete horšího baskytaristu, než byl Vicious. A horšího zpěváka než byl Rotten.

Nikdo si z toho hlavu nedělal. Když jim kamarádi poradili, že by nebylo od věci vyměnit mollové akordy za durové, aby to byl větší nářez, udělali to. I proto mohli v listopadu 1975 poprvé vystoupat na pódium. Stalo se v londýnské výtvarné škole Sv. Martina a místní vychovatelka vypnula pro jistotu po deseti minutách elektřinu, aby se z toho nezbláznila. Školáci se prý nestačili divit, a přestože studovali ústav uměleckého zaměření, skřehotání převzatých skladeb několika mizerných vlastních pokusů, které kapela ten večer předvedla v desetiminutové verzi, je nevzali u srdce. Stáli ale u zrodu legendy.

 

Nový rok začali Sex Pistols vystoupením na párty sochaře A. Logana.Obrazek Dostali se do takového varu, že vyrušili vcelku zvláštní smetánku z erotického nicnedělání a utloukli ji několikrát opakovanou coververzí z dílny Iggyho Popa, písní No Fun. Tou později končili většinu koncertů, respektive ji zařazovali jako přídavek. Další malé koncerty nestály za řeč, to až na ten únorový s Eddie And The Hot Rods, tehdy poměrně laufovou kapelou. Neprozřetelně vzala Sex Pistols na britské turné, ale rozloučila se s nimi záhy neboť Rotten a spol. rozmlátili při svém předskokanském debutu veškeré jejich zařízení. Hysterické hvězdy turné se pak ještě mnoho týdnů rozčilovaly před hudebními novináři, aby bylo o čem psát. Tehdy už bylo každému jasné, že se opravdu něco děje a brala to v potaz i prestižní hudební periodika. Vlastně se spíše předháněla v negativních ohlasech typu "hnusné", "odporné", případně "doufejme, že už o nich nikdy neuslyšíme". V květnu šestasedmdesátého roku v rámci své tiskové kampaně zmlátili během koncertu fanouška, aby v půli měsíce nahráli tři první skladby, které na kazetách putovaly celou Velkou Británií a dnes jejich tehdejší podoba platí na burzách zlatem.

Malcom McLaren už v té době obíhal gramofonové společnosti a nahrávky nabízel alespoň poslechnutí. Byl to nezanedbatelný diplomat, ale pokaždé vždy strašlivě litoval toho, když s některými z bossů vyrazil na večeři a on si ji nechal zaplatit. Židovská krev v něm nikdy nezastydla, ovšem byla to ona, která mu dala křídla k manažerským letům. Byl u toho, když se 20.-21. září konal v klubu 100 v Londýně první punkový festival v historii. Sex Pistols na něm nesměli chybět a Sid Vicious byl na druhý den obviněn policií, že vypíchnul oko jedné přítomné dívce, neboť během koncertů své kapely vrhal pivní láhve do davu.

Konec roku 1976 nebyl pro Sex Pistols nikterak radostný. Nejenom, že se počaly objevovat excesy v jaké takés životosprávě, která kapele dovolovala vylézt na pódium (což nesl nelibě především McLaren), byl tu i nemalý tlak veřejnosti. Tisk doslova zuřil nad tím, co se při koncertech Sex Pistols dělo. Tančil se prý zvláštní tanec plný agrese (pogo), muzikanti plivali na diváky a ti jim to opláceli, a což teprve oblečení všech zainteresovaných.Chodící svrab a neštovice, pročež není divu, že se v nejvyšším patře gramospolečnosti EMI začalo zcela nahlas přemýšlet o tom, jestli smlouva se Sex Pistols nebyla šlápotou do trusu a nebylo-li by pro takový gigant lepší, kdyby se jí zřeknul. Do toho kvarteto zrušilo zpravodajství Today, kde v prosinci na poslední chvíli zaskočilo za Queen a téměř dvě minuty bombardovalo moderátora vodopádem nemravností a ohavností. Když se pak začaly rušit koncerty kapely a společná vystoupení s jinými jenom proto, že se jméno Sex Pistols dostalo na index, bylo po ptákách. 6. ledna se EMI zřekla náklonnosti ke kapele a stáhla z prodeje singl Anarchy In The U.K. I přesto se stal třetím nejlepším singlem šestasedmdesátého roku, alespoň podle čtenářů New Musical Expresu. Sex Pistols pak v březnu vyhodili s definitivní platností Glena Matlocka od baskytary a s definitivní platností jej nahradili Sidem Viciousem.

Johnny Rotten vzpomíná: "Glen do toho moc nezapadal, už od samotnýho začátku. Paul a Steve jsou velký kliďasové, který se nemyslej nic, prostě jedou. Ale když se jim něco nelíbí, nechaj toho. Glen si hrabal jen na svůj píseček, a to dost tvrdě. Vždycky chtěl bejt v balíku. Navíc ho měl Malcom dost rád. Taky to byla třídní záležitost, to nabeton. Jeho matka mi furt volala, že jí toho hodnýho chlapečka kazím. Mastňáci, že by se jeden posral. Ať jsme dělali, co jsme dělali, pořád měl hubu plnou keců. Nemohl se projít po ulici, protože by prej pohoršil sousedy. To moje máma se o sousedy hovno starala. Glen mě neměl rád kvůli písničkám, co jsem napsal, a kvůli tomu, co jsem cejtil. Jeho představa o kapele byla taková, že bysme všichni měli bejt příjemný popíkáři s nevinejma písničkama. Já ale chtěl dělat něco jinýho, něco, co jsem fakt prožíval."