"Sex Pistols nebyli samozřejmě první, stejně jako nebyli ve své době první Beatles, ale stali se legendou."

Nenáviděli estabilišment, aby se jím v klokotu doby později stali sami. Nenáviděli svět a chtěli ho zničit, aby si z něho nabírali po doušcích popularity a kochali se nad novinovými titulky, kterak rozebírají každý jejich krok, každé jejich konání. Nenáviděli ostatní punkové kapely, obzvláště The Clash, aby po jejich boku povstali na vrcholku punkrockové pyramidy. Nenáviděli lásku a sex, který měli v názvu, aby postupně svůj postup přehodnotili, usadili se a jednomu z nich láska dokonce vzala život. Nenáviděli co se dalo nenávidět. Jak pravil Johnny Rotten: "Nevím co chci, ale vím jak toho dosáhnout. Zničit všechno." Problém je, že začali sami u sebe. Tolik se nenáviděli.

Abychom mohli pozvolna vstoupit do punkrockového království poloviny šedesátých let, musíme zabrousit do minulosti. Snad do šedesátých let v USA, která patřila hnutí hippies, což byl zřejmě zdroj inspirace k punkové horečce. Nikoliv tak, že by si Johnny Rotten a Malcom McLaren sedli v módním salonu Sex Boutique a nachystali scénář. Oni byli jenom další významnou horečkou, nejpodstatnější rock'n'rollovou vzpourou od květinových radovánek. Nepotřebovali k tomu válku ve Vietnamu, stačila jim konzervativní Anglie, možná přesněji Londýn. Na mohutných základech nenávisti a bezradnosti vystavěli hrad, který byl celé dva roky nepřemožitelný. Tvářil se jako vzdušný zámek, pročež splasknul dříve, než by se jeden nadechnul k další holé větě. Hudební historikové tvrdí, že punk

rock existoval dva roky. Obě hranice postavili Sex Pistols. Jednu svým báječným příchodem, druhou svým překotným rozpadem. Klobouk dolů před tím, kolik dacanů, zbohatlíků i primitivů stačili pozurážet. Kdyby se dávali body i za to, jistě by stáli s obrovským náskokem v čele celosvětového žebříčku.

Když budeme chtít pojmenovat kořeny vzniku Sex Pistols, musíme nutně zabrousit do společenského klimatu poloviny sedmdesátých let, abychom pojali živnou půdu. Dobový tisk budiž důkazem, že anglická společnost prožívala objektivní krizi, která se bezprostředně dotýkala tamní mládeže. V té době utrpěla spoustu porážek a zklamání, ať už kráčí o klesající počet pracovních míst, krizi hudebního průmyslu či zahořknutí z toho, kam až to nedotáhly máničky ze sedmdesátých let, které se vzbouřily proti předešlým generacím, ale nedovezly prohnilou drogovou káru dále, než k zaprděným výstřednostem a zničení seba sama. S důsledky se ti méně výbojní vyrovnávali pěknou řádku let. Kromě toho tu dlouho nebyl nový hudební impuls, nijaká vlna, která by postavila Velkou Británii na roveň tehdy velice progresivní Ameriky. Byly to totiž tyhle dvě federace, které spolu již od konce padesátých let na dálku bojovaly o rock'n'rollovou síň slávy, o momentální trůn, na kterém vždy seděl jenom ten, kdo posunul bigbít kupředu. V podstatě bylo jedno jak. Třetím důvodem mohla být určitá šikovnost několika loutkoherců, kteří měli potřebu předhodit nonkonformní mládeži sousto, po kterém by se slintaje vrhla.

Ať už ale byla pravda jakákoliv, anebo mohly všechny tři zapadat pěkně do sebe, objevit impulsy je po více než dvaceti letech obtížné. Počátky punk rocku jsou totiž opředeny legendami, z nichž jenom třicet procent stojí na pevných základech. Pomluvy, výmysly, pohádky a večerníčky, to všechno dokázali rozjetí punkeři podchytit a přenést dále, pročež je s podivem, kterak se kupříkladu liší vzpomínky zpěváka Sex Pistols Johnnyho Rottena, a manažera téže kapely, jednoho z údajně největších manipulátorů své doby, Malcoma McLarena. Ten druhý prostřednictvím dokumentu Great rock'n'roll Swindle tvrdí, že
to byl on, kdo vdechnul punku život, kdo vymýšlel nápady v textech, ba dokonce leštil cestičky průserářské kapele na koncerty a k branám tisku. Johnny Rotten, který zprvu McLarena obdivoval, aby se později i kvůli němu odporoučel z kapely a postavil ji na smetiště dějin, je s odstupem času skeptický. "Kdyby nic jinýho, je Malcom McLaren pátej člen skupiny. Z čeho mám fakt legraci je, jak se říká že ovládá média. Vždyť on nic nedělá. On se jenom usadil vzadu a nechal je, ať si překrucujou ty svoje sračky. Tak se do toho dali...," řekl v červnu 1977 a tehdy už moc dobře věděl, že tenhle chlapík je tak trochu na obtíž. Trvalo mu ale další půlrok, než se z toho zjevil a vyprsknul to na ostatní.

V létě roku 1975. Do zvláštního londýnského módního salónu s názvem Sex vešel mladičký John Lydon. Přestože obchod vzkvétal nejroztodivnějšími módními obleky s křiklavými ozdobami, upoutal na sebe pozornost právě on. Nazeleno obarvená vztyčená čupřina, potrhané tričko s nápisem tehdy všeobecně populární kapely s načmáraným dovětkem "nenávidím". Arogantní pseudopubertální výstřední chování, skřípající hlas, zkrátka něco, co spolumajitele kontroverzního módního obchodu, Malcoma McLarena bývalého manažera The New York Dolls), zaujalo na první pohled. Zakrátko avizovaný zemní plyn bouchl a v ostrovním království se začaly dít věci.

Jedna legenda praví, že Johnny Rotten vplul v pětasedmdesátém do londýnského módního salonu Sex Boutique a nechal všem uvnitř spadnout čelisti pořádně dolů. Pravděpodobnější ale je, že tam tehdy Lydon chodíval pravidelně, neboť se scházel se dvěma členy kapely, Glenem Matlockem a Paulem Cookem, kteří byli u McLarena zaměstnáni.

Faktem je, že v té době se britské punkrockové podhoubí dělilo na dvě frakce, První byla sexpistolovská a měla pro celé hnutí obrovský význam. Druhá se točila kolem kapely London S.S., byla daleko početnější, ale ne tolik rozhodná a silná. Fungovala vlastně jenom rok, ve čtyřčlenné sestavě se objevilo tucet lidí, leč není známo, že by kdy vystoupila. Existuje jenom nahrávka ze zkušebny z ledna 1976 a svědectví o tom, že mezi jinými London S.S. prošli pozdější The Clash, Terry Chimes, Paul Simon a Mick Jones, ktečí s Joem Strummerem u kytary a mikrofonu vytvořili převrácenou podobu anarchie, realistickou levicovou punkotéku. Bryan Jones a Rat Scrabies zase položili základy gothicpunkovým The Damned.

Malcom McLaren byl ekonom a kolenovrt. Muzice sice příliš nerozuměl, ale zajímalo ho všechno, z čeho se dalo něco vytřískat. Do hudebního byznysu vstoupil ve chvíli, kdy se v pětasedmdesátém roce poznal na anglickém turné s polorozpadlými The New York Dolls a pokusil se je vytáhnout ze dna bažiny. Byl to marný chvat, trvající šest měsíců. McLaren se vrátil do Anglie vedle své kolegyně z obchodu, Vivian Westwoodové (byla to ona, která v šestasedmdesátém navrhla coby novou módní kolekci de facto punkovou uniformu), a zaměřil se na Sex Pistols. Přestože několikrát opakoval, že se mu jejich sklepní pokusy nijak nezamlouvají, padli si kolem krku a vytvořili nezaměnitelný tým. Slíbil také, že nebude mluvit do hudby. Za to očekával, že mu kapela neznabohů nebude kecat do manažerských tajuplností. Dohoda ale měla jepičí životnost, protože už na prahu šestasedmdesátého roku s prvními koncerty kafral v kapele každý do všeho.